REJSTŘÍK PAMÁTKOVÉ PÉČE

Klenby

Stručný popis prvku

Klenba je samonosná, vzhůru vypuklá stavební konstrukce, která se užívá na zastropení a zakrytí prostoru. Podobně jako oblouk využívá toho, že váha klenby se přenáší na její podpory, a to ve svislém i vodorovném směru.

Parametry

Základní typy kleneb podle konstrukčního uspořádání

  • Klenba valená
  • Klenba křížová
  • Klenba žebrová
  • Kupole
Popis prvku a použití

Klenby typické pro české prostředí:

  • Valená klenba – klenba na obdélném půdoryse, typicky zaklenutí chodby, oporou jsou podélné zdi
  • Křížová klenba – pronik dvou kleneb valených nad klenebními pasy, které přenášejí tíhu klenby do rohových podpor (sloupů nebo pilířů)
  • Klášterní klenba – průnik plochých valených kleneb, oporou jsou stěny nebo nosníky po obvodě půdorysu
  • Česká placka – má tvar plochého kulového vrchlíku nad poměrně libovolným půdorysem; běžná v barokní a rokokové době i u venkovských stavení 

 

Nejstarší dochované klenuté prostory v našem vesnickém prostředí jsou kamenné valené klenby v některých komorách a sklepích z doby pozdního středověku. Od 18. století se uplatňovaly ve zděných stavbách barokní valené klenby se styčnými nebo nestyčnými trojbokými výsečemi. Tyto klenby byly provedeny již zpravidla z cihel, jsou silné na šířku cihly, tj. cca 15 cm, se ztužujícími rubovými žebry v tloušťce dvojnásobné.
Nejběžnější klenbou na českém venkově byly klenby plackové, ve slohové architektuře běžné v baroku, na vesnicích od období mohutné vlny zděného klasicismu v 1. polovině 19. století. Starší klenby jsou vyšší, mladší plošší. Tyto klenby byly používány i ve vícelodním uspořádání, zejména v krásných prostorách chlévů, ojediněle ve světnicích a zvláště na Broumovsku v síních. Dělícími a podpůrnými články vícelodních řešení byly klenební čelní pasy, obvykle o šířce 60 cm, u obdélných tvarů klenebního pole doplňované ještě příčnými přízedními pasy.
Od poloviny 19. století byly klenby velmi odvážně ploché, vyžadující značnou řemeslnou dovednost. V závěru 19. století byly tradiční cihlové klenební pasy nahrazovány ocelovými válcovanými nosníky a klenby s poli opřenými o traverzy se staly charakteristickým zastropení hlavně ve stájových a chlévních prostorách. 

Poruchy a opravy kleneb

Hlavní poruchou u kleneb bývá přetížení, zejména u mladších plochých tvarů, nebo nevhodným rozmístěním zatížení. Další skupinou poruch je narušení podpůrné konstrukce klenby, k čemuž dochází díky vlhkosti a celkovému zanedbávání objektu. U chátrajících objektů, do kterých přes střešní krytinu zatéká voda, hrozí vyplavení ložné malty a snížení tlakové soudržnosti klenby.
Základním postupem opravy kleneb je obnovení kvalitního spolupůsobení jejích jednotlivých prvků. To se provádí vyklínováním trhlin a otevřených spár klínky z tvrdého dřeva nebo úlomky cihel. Toto provizorní zajištění se následně důkladně opraví tak, aby byly spáry vyplněny nebo vyklínovány a zality v celé tloušťce. U kleneb silně narušených, které jsou deformovány ve svém tvaru nebo u nichž jsou klenební prvky příliš zvětralé, provádí se zesílení klenební konstrukce na rubové straně železobetonovou vrstvou. V tomto případě je nutno zajistit spolupůsobení nové vrstvy s původní klenbou a rub konstrukce i její spáry musí být důkladně očištěny. V některých případech stačí takto vytvořit pouze systém rubových ztužujících žeber. Podle výpočtu statika lze klenbu v odůvodněných případech z rubové strany doplnit táhlem či železobetonovým věncem na rubu klenby. Vždy záleží na konkrétní situaci a je nutné volit metody co nejjednodušší, aby docházelo k co nejmenším zásahům do ostatních konstrukcí historické stavby.

 

Zdroj

  • KUČOVÁ, V., BUREŠ, P. Principy péče o lidové stavby. Praha: Státní ústav památkové péče, 1999.